Route 66 ve 100 letech

Silnici můžete vymazat z mapy, a přesto odmítne zmizet. Route 66 přišla v roce 1985 o status federální dálnice. Přesto její název i v roce 2026, sto let po jejím vytyčení, stále vyvolává představu neonových motelů, pouštních obzorů, barových stoliček v bistrech, automobilů s ocasními ploutvemi a pocitu, že svoboda možná začíná u dalšího výjezdu. Route 66 ale americký road trip nevynalezla jen tím, že spojila Chicago s Pacifikem. Udělala něco většího: proměnila pohyb v celonárodní příběh. Pro miliony lidí znamenala cesta únik, práci, riziko, nový začátek nebo rodinnou dovolenou. Její romantika byla skutečná. Stejně skutečná ale byla i její cena. Americká silnice 66 byla oficiálně vytyčena v listopadu 1926. Propojila starší silnice do trasy dlouhé přibližně 2 400 mil, která vedla osmi státy: Illinois, Missouri, Kansasem, Oklahomou, Texasem, Novým Mexikem, Arizonou a Kalifornií. Nebyla nejstarší ani nejdelší silnicí v Americe. Její výhoda byla praktická: nabízela poměrně přímé a celoročně sjízdné spojení mezi průmyslovým Středozápadem a jižní Kalifornií. Toto spojení změnilo ekonomickou mapu. Cestovatel potřeboval benzin, jídlo, opravy a nocleh. Města, která byla dříve odříznutá, mohla najednou obsluhovat projíždějící veřejnost. Drobní podnikatelé stavěli čerpací stanice, kavárny, motoresty, stánky se suvenýry a atrakce u silnice. Podél Route 66 se rodina s trochou kapitálu a nápadnou cedulí mohla pokusit uživit provozem kolem silnice. Prvním velkým lidským dramatem Route 66 nebyla zábava. Během hospodářské krize a let sucha v oblasti Dust Bowl putovaly rodiny prchající před suchem, dluhy a krachem zemědělství na západ, mnohé z nich do Kalifornie. John Steinbeck dal této trase v románu Hrozny hněvu její trvalou přezdívku, Mateřská silnice. Ten výraz by v nás ale neměl vyvolávat přehnanou sentimentalitu. Pro mnoho migrantů nešlo o bezstarostnou cestu vstříc novým možnostem. Byl to těžký přesun za nejistou prací, často v přeplněných a nepřátelských podmínkách. Druhá světová válka dala Route 66 další účel. Civilní turistika zpomalila, ale po dálnici proudili vojáci, zásoby a pracovníci mířící k vojenským základnám a pracovním místům ve zbrojním průmyslu na západě. Trasa pomohla usměrnit obrovskou válečnou migraci, která urychlila proměnu Kalifornie ve významné metropolitní a průmyslové centrum. Pak přišel poválečný boom a Route 66 se stala silnicí z kolektivní představivosti. Více Američanů vlastnilo auta. Rodiny měly víc peněz i volného času. Jezdily ke Grand Canyonu, na pláže jižní Kalifornie a do Disneylandu. Firmy odpověděly novým vizuálním stylem, navrženým pro řidiče jedoucí rychlostí: vysokými poutači, aerodynamickými benzinovými stanicemi, motely ve tvaru vigvamů, obřími sochami, zářícím neonem a architekturou, kterou bylo možné pochopit jediným pohledem z čelního skla. Tato krajina přinášela příležitosti, nikdy však nebyla stejně otevřená všem. Původní obyvatelé žijící podél trasy získávali zákazníky a budovali vlastní podniky, zároveň ale čelili ztrátě půdy kvůli vyvlastňování ve veřejném zájmu a turistickému marketingu, který různé kultury zjednodušoval na stereotypy. Černošští motoristé cestující v době segregace čelili mnohem nebezpečnější silnici. Spoléhali na sítě a průvodce, například Green Book, aby zjistili, kde by mohli najít ubytování, jídlo a bezpečí. Otevřená silnice nebyla otevřená všem stejně. Route 66 také pomohla vytvořit systém, který ji nakonec nahradil. V padesátých letech doprava, díky níž podniky u silnice prosperovaly, zároveň způsobovala, že stará dvouproudá silnice působila pomalu a přeplněně. Systém mezistátních dálnic nabídl rychlejší cestování s omezeným přístupem. Během tří desetiletí objížděly dálnice jednotlivá města na Route 66 jedno po druhém. Když byl v roce 1984 obejit poslední úsek, byla dálnice následující rok oficiálně vyřazena z provozu. Pro mnoho obcí znamenalo obejití trasy prudký ekonomický šok. Doprava zmizela. Motely se vyprázdnily. Benzinové pumpy utichly. Právě vyřazení z provozu ale umožnilo vnímat Route 66 jako historii. Místní aktivisté, památkářské organizace, státní úřady a Správa národních parků pracovaly na záchraně toho, co zůstalo: úseků silnice, mostů, bister, poutačů, motorestů a příběhů, které jsou s nimi spojené. Proto Route 66 stále záleží i ve stovce let. Není dokonale zachovanou linií — a nikdy jí nebyla. Je slepencem měnících se tras a soupeřících vzpomínek. Její síla spočívá právě v této složitosti. Route 66 naučila Ameriku vnímat cestu jako cíl. O sto let později její nejtrvalejší poselství nespočívá ani tak v rychlosti jako v pozornosti: místa, která přetrvají, jsou často ta, kterých bychom si nikdy nevšimli, kdybychom nezpomalili.