Bůh není veliký

Christopher Hitchens ve své knize "Bůh není veliký" předkládá odvážnou kritiku náboženských systémů a jejich vlivu na společnost. Tvrdí, že náboženství, které má být zdrojem morálky, jednoty a duchovního vedení, se často stává pravým opakem - nástrojem násilí, rozdělení, potlačování svobodného myšlení a sociální nespravedlnosti. Hitchens podrobně zkoumá historické i současné projevy náboženství, zdůrazňuje jeho roli v konfliktech, jeho pokrytectví a schopnost manipulovat lidmi prostřednictvím pocitu viny nebo strachu. Tato kniha je důraznou výzvou k osvobození lidské mysli od dogmatismu, který brání pokroku a svobodnému myšlení. Autor používá k ilustraci svých názorů množství historických příkladů, přičemž se nebojí nastolovat kontroverzní témata, která vyvolávají debatu o místě náboženství v moderní společnosti. Kniha je nejen polemikou, ale také výzvou ke kritickému zamyšlení nad tím, jak náboženské instituce ovlivňují životy jednotlivců i celou civilizaci.

Hitchensova myšlenka, že náboženství podporuje násilí a nesnášenlivost, vychází ze zkoumání historických událostí a moderních konfliktů, které ukazují, jak náboženská víra může polarizovat společnosti a vyvolávat krvavé spory. Mnohé z těchto konfliktů mají hluboké kořeny v doktrinálních rozdílech mezi vírami nebo ve fanatických snahách vnutit jednu pravdu všem ostatním. Náboženství se často stává nástrojem, který legitimizuje násilí a ospravedlňuje agresi vůči těm, kteří nesdílejí stejnou víru. Jedním z nejsilnějších příkladů jsou křížové výpravy, které začaly na konci 11. století. Pod záminkou osvobození Jeruzaléma se křesťanští bojovníci pustili do masakrování židovských a muslimských komunit a své činy prezentovali jako svaté poslání. V tomto konfliktu nešlo jen o náboženství, ale také o politické a ekonomické motivy, ale náboženská rétorika dávala výpravám morální ospravedlnění. Moderní příklady nejsou o nic méně znepokojivé. Rozdělení na sunnity a šíity v islámském světě je zdrojem trvalého napětí a často vede k ozbrojeným střetům, jako tomu bylo během íránsko-irácké války v 80. letech 20. století. Ačkoli tyto konflikty komplikují politické a ekonomické faktory, náboženské rozdíly slouží jako katalyzátor a záminka k eskalaci násilí. Náboženství však neovlivňuje pouze globální války. Na místní úrovni se také stává nástrojem segregace a nenávisti. Ve 20. století došlo v Severním Irsku k „The Troubles“, konfliktu mezi katolíky a protestanty, který si vyžádal tisíce obětí. Přestože tento spor měl také politické a kulturní kořeny, náboženská identita byla klíčovým faktorem, který znepřátelil sousedy a rodiny. Nábožensky motivované násilí je často doprovázeno ostrou rétorikou, která druhou stranu dehumanizuje. Když je nepřítel prezentován jako „nevěřící“ nebo „kacíř“, vzniká prostor pro popírání základních lidských práv a dokonce ospravedlnění genocidy. Během genocidy ve Rwandě v roce 1994 používali někteří náboženští vůdci rétoriku, která podporovala násilí vůči Tutsiům, přestože jejich náboženské učení mělo hovořit o lásce a odpuštění. Podíváme-li se na dnešní svět, vidíme, že náboženství zůstává zdrojem konfliktů, ať už jde o boj za práva LGBT+, právo žen na potrat nebo otázku sekularizace vzdělávání. Náboženské skupiny často stojí na opačném konci těchto debat a jejich odpor může být motivován snahou o zachování tradičních hodnot, ale také plodí nové formy diskriminace. Nakonec je otázkou, zda je problémem náboženství samo o sobě, nebo jeho výklad a zneužití mocnými jednotlivci či skupinami. Hitchens nenabízí jednoznačné odpovědi, ale jeho analýza poukazuje na temnou stránku víry, která se místo toho, aby lidi spojovala, často stává zdrojem rozdělení.

Náboženství podle Hitchense od svého vzniku potlačuje svobodné myšlení a kritické zkoumání světa. Víra založená na dogmatech a neomylnosti svatých textů vytváří překážku pro otevřený dialog, kladení otázek a inovace. Namísto podpory zvědavosti a hledání pravdy často odměňuje slepou poslušnost a podřízení se autoritě. Jedním z nejznámějších historických případů, který ilustruje tento problém, je spor mezi Giordanem Brunem a katolickou církví v 16. století. Bruno, filozof a vědec, přišel s myšlenkou, že vesmír je nekonečný a že Slunce není jeho středem. Tato revoluční myšlenka ohrozila tehdejší náboženský světonázor, který byl pevně zakořeněn v geocentrickém modelu. Jeho odmítnutí dogmatu ho stálo život, když byl v roce 1600 upálen na hranici. Podobně i v moderní době stojí náboženství často v opozici vůči vědeckému pokroku. Konflikt mezi evoluční teorií Charlese Darwina a kreacionismem ilustruje, jak náboženské přesvědčení může odmítat vědecky podložená fakta. Přestože je evoluce podložena rozsáhlým výzkumem a důkazy, mnoho náboženských skupin nadále bojuje proti jejímu vyučování ve školách, protože odporuje doslovnému výkladu posvátných textů. Náboženství také potlačuje svobodu myšlení tím, že kontroluje vzdělávání. V některých zemích jsou učební osnovy přizpůsobeny náboženským doktrínám, což omezuje přístup studentů k objektivním informacím. Například v Saúdské Arábii dominují ve školním vzdělávání náboženské texty, což vede k nedostatečnému rozvoji kritického myšlení a šíření ideologie, která neodráží moderní vědecké poznatky. Dalším způsobem, jak náboženství brání svobodnému myšlení, je strach z pochybností, který často vštěpuje svým stoupencům. Dogmatické učení, které pochybnosti označuje za hřích nebo vzpouru proti Bohu, odrazuje lidi od kladení otázek. To vytváří prostředí, v němž vládne intelektuální stagnace, protože jakýkoli pokus o inovaci nebo revizi je považován za útok na samotnou podstatu víry. Hitchens také kritizuje mechanismus autority v náboženství, kde jsou do role zprostředkovatelů pravdy stavěni kněží, rabíni nebo imámové. Tento hierarchický systém udržuje masy v podřízenosti, kdy názory nesmí být konfrontovány s rozumem, ale musí být přijímány jako absolutní pravdy. To potlačuje individualitu a tvořivost, které jsou základem svobodného myšlení. Na druhé straně, když se uvolní náboženský vliv na společnost, vytvoří se podmínky pro renesanci myšlenek a objevů. Příkladem může být období osvícenství v 18. století, kdy filozofové jako Voltaire a Immanuel Kant prosazovali myšlenku rozumu, individuální svobody a autonomie myšlení. Toto hnutí bylo reakcí na staletí náboženské nadvlády nad kulturním a intelektuálním životem. Hitchensovo tvrzení, že náboženství potlačuje svobodné myšlení, je výzvou k přehodnocení jeho místa v našem životě. Kritické myšlení a otevřená diskuse jsou pro rozvoj lidské společnosti klíčové a neměly by být omezovány žádnou doktrínou, která staví víru nad rozum.

Náboženství má navzdory své schopnosti inspirovat k jednotě a soucitu ve své historii i temnou stránku, která ho často spojuje s rasismem a fanatismem. Ideologie založené na myšlence vyvoleného národa, čisté víry nebo nadřazenosti jedné skupiny nad druhou byly často zdrojem diskriminace a nenávisti. Toto spojení mezi náboženstvím a předsudky není jen teoretické - je hluboce zakořeněné v historii a v mnoha společnostech se s ním můžeme setkat i dnes. Bible, Korán nebo jiné posvátné texty, které mnozí považují za zdroj morálky, obsahují pasáže, které lze vykládat jako podporu segregace nebo nadřazenosti. Například v Evropě koloniální éry používali křesťanští misionáři biblické texty k ospravedlnění otroctví. Tvrdili, že černoši jsou potomky Chama, jednoho z Noemových synů, kterého Bůh proklel. Tento výklad legitimizoval rasovou hierarchii a pomohl vytvořit systém, v němž byly celé národy považovány za méněcenné. Islám, stejně jako ostatní velká světová náboženství, není vůči tomuto jevu imunní. Ačkoli korán hlásá rovnost všech věřících, historie ukazuje, že náboženské a etnické rozdíly vedly k otroctví a diskriminaci. Například obchod s otroky v Osmanské říši byl do značné míry motivován vírou v nadřazenost muslimů nad „nevěřícími“, přičemž otroci pocházeli především z Afriky a křesťanské Evropy. V moderní době je rasismus úzce spojen s náboženstvím v podobě supremacistických hnutí. Například Ku-klux-klan, který působil v USA, využíval křesťanskou symboliku k prosazování nadřazenosti bílé rasy a nenávisti vůči černochům, Židům a katolíkům. Jejich pálení křížů a odkazy na Boha ukazují, jak může být náboženství nástrojem k podpoře nenávisti. Fanatismus podporovaný náboženstvím se však neomezuje pouze na rasové otázky. Náboženská dogmata byla a jsou využívána k marginalizaci skupin na základě sexuální orientace, pohlaví nebo náboženského přesvědčení. V některých zemích jsou LGBT+ lidé stále kriminalizováni na základě náboženských zákonů, které jejich existenci považují za hřích. Tento druh diskriminace často odráží neochotu uznat rozmanitost a důstojnost všech lidí. Vzorce bigotnosti lze nalézt také v mezináboženských vztazích. Napětí mezi hinduisty a muslimy v Indii, které vyústilo v násilné střety a pogromy, má hluboké kořeny v náboženské identitě a segregaci. Političtí vůdci často manipulují s náboženským cítěním, aby podněcovali nenávist vůči menšinám a upevnili tak svou moc. Hitchens poukazuje na to, že tento sklon k rasismu a fanatismu není vlastní víře samotné, ale vyplývá ze způsobu, jakým je náboženství využíváno k politickým a společenským cílům. Náboženství, které má být zdrojem morálky a jednoty, se tak stává nástrojem rozdělování a útlaku. Abychom tyto temné aspekty překonali, je třeba nejen kriticky zhodnotit náboženské doktríny, ale také oddělit víru od nenávistných ideologií, které ji často doprovázejí.

Náboženství, které má často sloužit jako zdroj morálky a duchovního vedení, se v mnoha případech stává nástrojem útlaku žen a dětí. Různé náboženské tradice po staletí prosazují pravidla a praktiky, které omezují práva a svobodu těchto skupin, přičemž se odvolávají na božskou autoritu a neměnnost posvátných textů. Tento jev není ojedinělý, ale univerzální a vyskytuje se v mnoha kulturách. V patriarchálních společnostech, kde náboženství často určovalo společenské normy, byly ženy redukovány do podřízené role. Například v judaismu, islámu a křesťanství existují v posvátných textech pasáže, které zdůrazňují podřízenost žen mužům. V Novém zákoně apoštol Pavel píše, že ženy mají ve shromážděních mlčet a být podřízeny svým mužům, což tvořilo základ jejich vyloučení z rozhodovacích procesů a veřejného života. Podobný obraz vidíme v islámských společnostech, kde se od žen tradičně vyžaduje, aby nosily závoje nebo burky a byly podřízeny rozhodování mužů v rodině. Ačkoli některé ženy považují tuto praxi za projev víry, v mnoha případech se jedná o nástroj kontroly, který omezuje jejich pohyb, vzdělání a zaměstnání. V extrémních případech, jako například v Saúdské Arábii do roku 2018, nemohly ženy bez souhlasu mužského poručníka ani jen řídit. Děti, stejně jako ženy, čelí náboženskému útlaku, zejména v souvislosti s náboženskou indoktrinací a fyzickými tresty. Některé církevní doktríny podporují myšlenku, že „metla je nezbytná k disciplíně“, čímž legitimizují násilí na dětech jako formu disciplinárního opatření. Například v některých ultrakonzervativních křesťanských komunitách jsou tělesné tresty ospravedlňovány biblickými texty, což často vede k fyzickým a emocionálním traumatům. Indoktrinace dětí náboženskými systémy je zbavuje schopnosti kriticky myslet a vytvářet si vlastní názory. Od útlého věku jsou vystaveny ideologiím, které mohou zahrnovat strach z pekla, vinu za „hříchy“ nebo odmítání vědeckých poznatků, pokud jsou v rozporu s náboženskými doktrínami. V extrémních případech, jako je tomu v případě dětských vojáků naverbovaných ve jménu víry, jsou děti nuceny k násilí, což je zbavuje nevinnosti a lidskosti. Dalšími příklady systematického útlaku jsou náboženské praktiky, jako je ženská obřízka nebo nucené sňatky. Tyto zvyky, ačkoli nemají vždy přímé kořeny v náboženských textech, jsou často podporovány náboženskými vůdci, kteří je legitimizují jako „kulturní normy“. V některých afrických zemích je například ženská obřízka považována za požadavek „čistoty“ a „manželské způsobilosti“, což má celoživotní fyzické a psychické následky. Je důležité si uvědomit, že mnoho žen a dětí proti těmto praktikám bojuje, často v rámci samotných náboženských komunit. Feministická hnutí a aktivistky, jako je Malala Yousafzaiová, která se navzdory útokům extremistů postavila za právo dívek na vzdělání, jsou příkladem odvahy a odhodlání. Tento boj ukazuje, že náboženství nemusí být nutně nástrojem útlaku, ale může se proměnit v sílu, která podporuje rovnost a spravedlnost. Hitchens vidí v tomto problému příklad toho, jak náboženská dogmata, pokud nejsou zpochybňována, mohou legitimizovat nespravedlnost. Hledání řešení spočívá v rozvoji kritického myšlení, vzdělávání a posílení postavení jednotlivců - žen a dětí -, aby mohli žít svobodně, bez omezení, která na ně klade archaický výklad náboženských tradic.

Náboženství a svobodné zkoumání pravdy stojí často na opačných stranách. Náboženské systémy založené na doktrínách a neomylných textech vytvářejí rámec, v němž je kritické myšlení a hledání alternativních odpovědí považováno za hrozbu. Tato bariéra se projevuje nejen v historických konfliktech mezi náboženstvím a vědou, ale také v omezování intelektuální svobody a otevřeného dialogu. Jedním z klasických příkladů nepřátelství náboženství vůči svobodnému bádání je případ Galilea Galileiho. V 17. století byla jeho podpora heliocentrického modelu, podle něhož je Slunce středem vesmíru, v rozporu s učením církve. Katolická církev, která považovala geocentrický model za božsky ustanovenou pravdu, nařídila Galileovi, aby svá tvrzení odvolal, a jeho práci odsoudila. Tento případ je příznačný pro to, jak může náboženství bránit vědeckému pokroku, pokud se dostane do rozporu s jeho učením. Stejně problematická je náboženská cenzura, která omezuje svobodu slova a bádání. V některých společnostech jsou zakázány knihy, filmy nebo jiná umělecká díla, protože údajně urážejí náboženské cítění. Salman Rushdie, autor románu Satanské verše, čelil fatvě - trestu smrti - vydané íránským vůdcem, protože jeho dílo bylo považováno za rouhačské. Tento případ ukazuje, jak může náboženství potlačovat nejen vědecké, ale i umělecké projevy. V moderní době se konflikt mezi náboženstvím a svobodným bádáním často odráží ve školních osnovách. V několika zemích se náboženské skupiny snaží ovlivnit vzdělávací systém tak, aby místo evoluční teorie prosazoval výuku kreacionismu. Tyto snahy nejsou jen otázkou víry, ale mají vážné důsledky pro kvalitu vzdělávání a schopnost mladých lidí kriticky myslet. Náboženství také často manipuluje veřejnou diskusí tím, že stigmatizuje témata, která považuje za nevhodná. Otázky jako eutanazie, reprodukční práva nebo práva LGBT+ jsou často tabuizovány nebo přímo odmítány, aniž by byly otevřeně zkoumány jejich etické a vědecké aspekty. To vytváří společenskou atmosféru, která neprospívá racionální debatě a svobodnému myšlení. Kromě toho náboženské autority v minulosti kontrolovaly přístup ke vzdělání a znalostem. Ve středověké Evropě byla Bible dostupná pouze v latině, což omezovalo její četbu na elity, které tento jazyk znaly. Ti, kdo se pokoušeli překládat Bibli do lidových jazyků, jako například William Tyndale, často čelili pronásledování a smrti. Tento monopol na znalosti byl účinným způsobem, jak udržet masy v poddanství. Hitchens považuje tento odpor ke svobodnému bádání za důkaz toho, že náboženství má větší zájem na zachování moci a kontroly než na pravdě. Historie však ukazuje, že když byly bariéry náboženského dogmatismu prolomeny, došlo k významnému pokroku. Osvícenství, které stavělo na rozumu a vědecké metodě, přineslo převratné objevy a sociální reformy. Klíčem k překonání tohoto nepřátelství je podpora sekulárního myšlení, které nepopírá víru, ale odděluje ji od oblastí, kde by měla vládnout racionální debata a svobodné zkoumání. Takový přístup umožňuje hledat odpovědi na velké otázky bez obav z cenzury nebo represe. V prostředí, kde je mysl osvobozena od dogmatických omezení, může lidstvo plně rozvinout svůj potenciál.

Náboženství má v mnoha tradicích hluboký vztah k pojmu viny, který používá jako nástroj regulace chování a kontroly svých stoupenců. Tato vina, často vnímaná jako boží soud nad lidskými slabostmi, má potenciál ovlivnit psychické zdraví a sebehodnocení jednotlivců. Namísto podpory růstu a odpuštění vytvářejí některá náboženství atmosféru strachu a sebekritiky, která brání vnitřní svobodě. Příkladem je křesťanské učení o prvotním hříchu, které učí, že každý člověk se rodí hříšný kvůli pádu Adama a Evy v rajské zahradě. Toto pojetí v lidech vyvolává pocit, že jsou od narození nehodní a musí tvrdě pracovat na svém vykoupení. Dokonce i malé děti jsou často vystaveny příběhům o věčném zatracení, pokud nebudou dodržovat Boží přikázání, což může vyvolávat úzkost a strach z omylu. V některých formách katolicismu se tento pocit viny prohlubuje prostřednictvím svátosti zpovědi, kdy se věřící musí vyznat ze svých „hříchů“ knězi. Zatímco pro některé může být tento akt katarzí, jiní jej mohou vnímat jako neustálou připomínku vlastní nedokonalosti. Tím se vytváří kruh, v němž člověk nabývá pocitu, že nikdy nedosáhne dostatečné duchovní čistoty. Náboženství často ukládá vinu i v kontextu přirozených lidských tužeb a pocitů. Například sexualita je v mnoha tradicích považována za tabu. Přesvědčení, že sexuální touhy jsou nečisté nebo hříšné, vede ke stigmatizaci přirozených lidských potřeb. Tento postoj se projevuje v kulturách, kde mladí lidé vyrůstají s pocitem studu za své tělo nebo touhy, což může vést k dlouhodobým psychickým problémům. Podobně je tomu s otázkou majetku a úspěchu. Některá náboženská učení, například puritánská etika, zdůrazňují šetrnost a považují bohatství za potenciální zdroj hříchu. Lidé, kteří usilují o materiální úspěch nebo si dopřávají pohodlí, mohou být obviňováni z toho, že podléhají světským pokušením, což posiluje jejich vnitřní konflikt mezi touhou po pokroku a pocitem, že duchovně selhávají. Tento fenomén dnes překračuje tradiční náboženské rámce. Mnoho náboženských skupin aktivně odsuzuje chování, které neodpovídá jejich doktrínám, od svobodné reprodukční volby až po právo na manželství pro osoby LGBT+. Vina se tak používá jako nástroj sociální kontroly, který lidem brání svobodně vyjádřit svou identitu a názory. Hitchens poukazuje na to, že tento systém vnucování viny není jen záležitostí víry, ale také nástrojem moci. Zatímco vina může být motivací k dosažení lepšího chování, její systematické používání k manipulaci s lidmi ničí jejich sebeúctu. Překonání tohoto vzorce vyžaduje vymanit se z dogmatických doktrín a přijmout individuální odpovědnost, která nevychází ze strachu, ale z pochopení a empatie. Osvobození od pocitu viny, který náboženství často ukládá, umožňuje lidem nalézt vnitřní klid a sebepřijetí. To otevírá prostor pro autentické vztahy, osobní růst a etické chování, které není založeno na donucování, ale na vnitřní touze konat dobro.

Náboženství, ačkoli hlásá vysoké morální ideály, je často spojováno s pokrytectvím, které podkopává jeho důvěryhodnost. Tento rozpor mezi deklarovanými zásadami a skutečným chováním jednotlivců nebo institucí se vyskytoval v průběhu dějin a je patrný i dnes ve veřejném i soukromém životě. Spíše než příkladem etického vedení se náboženství často stává nástrojem používaným k ospravedlnění dvojích standardů a morálních selhání. Jedním z nejznámějších historických příkladů je období prodeje odpustků ve středověké Evropě. Katolická církev umožnila lidem věřit, že si mohou koupit odpuštění svých hříchů, čímž podkopala samotnou podstatu pokání a víry. Tento čin, který v 16. století ostře kritizoval Martin Luther, ilustruje, jak se náboženské instituce mohou ve jménu finančního zisku odchýlit od svých zásad. Pokrytectví se často projevuje i v chování náboženských představitelů. Mnohé skandály, jako například zneužívání dětí katolickými kněžími nebo tajné vztahy evangelických kazatelů, kteří veřejně odsuzovali morální zkaženost, ukazují, jak jsou někteří duchovní vůdci schopni jednat v rozporu se svým učením. Tyto případy nejen podkopávají důvěru v instituce, ale také způsobují hluboké rány obětem a jejich komunitám. Náboženství může být pokrytecké také v politickém kontextu, kde je často využíváno jako nástroj legitimizace moci. Politici, kteří se odvolávají na náboženské hodnoty, mohou také prosazovat zákony nebo politiky, které jsou v rozporu s těmito zásadami. Například vůdci, kteří hlásají soucit a lásku, mohou podporovat represivní opatření proti uprchlíkům nebo menšinám. Náboženské poselství se tak stává prázdnou rétorikou, která slouží k posílení jejich vlastního vlivu. Dalším aspektem pokrytectví je selektivní uplatňování náboženských zásad. Některá náboženství mohou být přísná vůči morálním prohřeškům, které se týkají běžných věřících, ale jsou shovívavá vůči mocným a privilegovaným. Tato diskriminace je patrná v případech, kdy náboženské instituce chrání své představitele před odpovědností za činy, které by obyčejní lidé ostře odsoudili. Pokrytectví se však neomezuje pouze na instituce a jejich vedoucí představitele. Také jednotlivci často používají náboženství jako štít, aby zakryli své vlastní nedostatky. Veřejné projevy zbožnosti mohou být nástrojem k získání společenského uznání, zatímco skutečné chování neodpovídá proklamovaným hodnotám. Tento jev není nový; již Ježíš Kristus v evangeliích kritizoval farizeje za to, že se na veřejnosti modlí, aby získali obdiv, místo aby šlo o skutečný projev víry. Pokrytectví v náboženství má vážné důsledky. Nejenže podkopává autoritu institucí a důvěru v jejich poselství, ale také odcizuje mnoho lidí, kteří hledají autentické duchovní vedení. Tento jev také přispívá k polarizaci společnosti, protože jednotlivci a skupiny, kteří si této nedůslednosti všimnou, mohou náboženství vnímat jako falešné nebo manipulativní. Řešení pokrytectví spočívá v obnovení transparentnosti a odpovědnosti v náboženských institucích. Pouze otevřeným přiznáním chyb, přijetím odpovědnosti a důsledným uplatňováním vlastních zásad může náboženství znovu získat důvěru. Má-li být skutečnou silou dobra, musí být jeho poselství založeno na integritě a důslednosti, které překonávají lidskou slabost a touhu po moci.

Kniha "Bůh není veliký" je sžíravou kritikou náboženství jako instituce, která podle Hitchense často přináší více škody než užitku. Poukazuje na jeho roli v podněcování násilí, potlačování svobodného myšlení, utlačování žen a dětí, šíření pokrytectví a vnucování viny. Autor nevidí náboženství jako sílu zla ze své podstaty, ale jako nástroj moci, který lze zneužít k ovládání mas a zachování statu quo. Hitchensova kniha je nejen kritikou, ale také apelem na lidi, aby hledali pravdu a morální vedení mimo dogmatické rámce. Naznačuje, že skutečnou etiku a lidskou důstojnost lze vybudovat na základech rozumu, vědy a univerzálních principů lidskosti, které nevyžadují božskou autoritu. Kniha tak vyzývá nejen věřící, ale i sekulární myslitele, aby zkoumali hlubší otázky po smyslu života, morálce a sociální spravedlnosti. Máte pro nás feedback? Budeme rádi, když nám sdělíte svůj názor na náš obsah! Stačí poslat e-mail na adresu feedback@rewio.app s názvem této knihy v předmětu a podělit se o své dojmy!